EVROPSKÁ INTEGRACE – ZAHRANIČNÍ A OBRANNÁ POLITIKA – JAK DÁL?
Jana Šimková v rámci programu POKOS pro seminář v Senátu 3.11.2015
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (CFSP, resp. PESC) – je politikou Evropské unie popsanou v hlavě V. Maastrichtské smlouvy. Jejím cílem bylo posílit roli EU zvládání vojenských a civilních krizí v mezinárodním měřítku. Lisabonská smlouva obsahuje definice a principy Společné bezpečnostní a obranné politiky v článcích 42 až 46., které posilují možnosti a komplexnost společných řešení.
1. Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je založeno na využití schopností poskytnutých členskými státy.
2. Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne. V tomto případě doporučí členským státům přijetí takového rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy.
Politika Unie podle tohoto oddílu se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), které vyplývají ze Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci.
3. Pro provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské schopnosti, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou. Členské státy, které mezi sebou ustavily mnohonárodní síly, je mohou rovněž dát k dispozici společné bezpečnostní a obranné politice.
Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat. Agentura pro oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování (dále jen ‚Evropská obranná agentura‘) určuje operativní potřeby, podporuje opatření k jejich uspokojování, přispívá k určení a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany, podílí se na vymezení evropské politiky schopností a vyzbrojování a napomáhá Radě při hodnocení zlepšování vojenských schopností.
4. Rozhodnutí týkající se společné bezpečnostní a obranné politiky včetně těch, která se týkají zahájení mise podle tohoto článku, přijímá Rada jednomyslně na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nebo z podnětu některého členského státu. Vysoký představitel může, případně společně s Komisí, navrhnout, aby byly využity vnitrostátní prostředky i nástroje Unie.
5. K zachování hodnot Unie a službě jejím zájmům může Rada v rámci Unie pověřit provedením mise skupinu členských států. Provádění této mise se řídí článkem 44.
6. Členské státy, jejichž vojenské schopnosti splňují vyšší kritéria a které přijaly v této oblasti přísnější závazky s ohledem na vedení těch nejnáročnějších misí, naváží v rámci Unie stálou strukturovanou spolupráci. Tato spolupráce se řídí článkem 46. Nedotýká se článku 43
7. Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.
Závazky a spolupráce v této oblasti jsou v souladu se závazky v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která zůstává pro ty členské státy, které jsou jejími členy, základem jejich společné obrany a fórem pro její provádění
1. Mise uvedené v čl. 42 odst. 1, při kterých může Unie použít civilní a vojenské prostředky, zahrnují společné akce v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udržení míru, mise bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru a stabilizačních operací po ukončení konfliktů. Všechny tyto mise mohou přispívat k boji proti terorismu, včetně podpory třetích zemí v boji proti terorismu na jejich území.
2. Rada přijímá rozhodnutí týkající se misí uvedených v odstavci 1, ve kterých vymezí jejich cíle, rozsah a obecné podmínky jejich provádění. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku pod vedením Rady a v úzkém a stálém styku s Politickým a bezpečnostním výborem zajišťuje koordinaci civilních a vojenských aspektů těchto misí.
1. V rámci rozhodnutí přijatých podle článku 43 může Rada svěřit provádění některé mise skupině členských států, které si to přejí a mají pro takovou misi nezbytné schopnosti. Tyto členské státy se ve spojení s vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku mezi sebou dohodnou na řízení této mise.
2. Členské státy účastnící se mise informují o vývoji mise pravidelně Radu z vlastního podnětu nebo na žádost jiného členského státu. Členské státy účastnící se mise neprodleně informují Radu v případě, kdy by provedení mise mělo podstatné následky nebo by vyžadovalo změnu cíle, rozsahu nebo podmínek mise stanovených rozhodnutím podle odstavce 1. V takových případech přijme Rada nezbytná rozhodnutí.
Článek 45
1. Evropská obranná agentura, uvedená v čl. 42 odst. 3, má pod vedením Rady za úkol:
a) přispívat k určení cílů vojenských schopností členských států a hodnotit dodržování závazků týkajících se schopností přislíbených členskými státy;
b) podporovat harmonizaci operativních potřeb a přijímání účinných a slučitelných akvizičních metod;
c) navrhovat mnohostranné projekty pro plnění cílů z hlediska vojenských schopností a zajišťovat koordinaci programů prováděných členskými státy a řízení zvláštních programů spolupráce;
d) podporovat výzkum v oblasti obranných technologií, koordinovat a plánovat společnou výzkumnou činnost a studie technických řešení odpovídajících budoucím operativním potřebám;
e) přispívat k určování a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení průmyslové a technologické základny v oblasti obrany a pro zlepšení účinnosti vojenských výdajů.
2. Evropské obranná agentura je otevřena všem členským státům, které si přejí podílet se na její činnosti. Rada kvalifikovanou většinou přijme rozhodnutí vymezující statut, sídlo a způsob fungování agentury. Toto rozhodnutí přihlíží ke stupni skutečného podílu na činnostech agentury. V rámci agentury se vytvářejí zvláštní skupiny sdružující členské státy, jež vedou společné projekty. Agentura plní své úkoly ve spojení s Komisí, je-li to třeba.
1. Členské státy, které si přejí účastnit se stálé strukturované spolupráce uvedené v čl. 42 odst. 6, splňují kritéria a přijímají závazky týkající se vojenských schopností stanovené v Protokolu o stálé strukturované spolupráci, oznámí svůj záměr Radě a vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
2. Do tří měsíců od oznámení podle odstavce 1 přijme Rada rozhodnutí o zřízení stálé strukturované spolupráce a stanoví seznam zúčastněných členských států. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou po konzultaci s vysokým představitelem.
3. Každý členský stát, který si v pozdějším stadiu přeje účastnit se stálé strukturované spolupráce, oznámí svůj záměr Radě a vysokému představiteli.
Rada přijme rozhodnutí, kterým potvrdí účast dotyčného členského státu, který splňuje kritéria a přijímá závazky stanovené v článcích 1 a 2 Protokolu o stálé strukturované spolupráci. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou po konzultaci s vysokým představitelem. Na hlasování se podílejí pouze členové Rady zastupující zúčastněné členské státy.
Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 205 odst. 3 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie.
4. Pokud zúčastněný členský stát již nesplňuje kritéria nebo není již schopen dostát závazkům stanoveným v článcích 1 a 2 Protokolu o stálé strukturované spolupráci, může Rada přijmout rozhodnutí o pozastavení účasti tohoto členského státu.
Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou. Na hlasování se podílejí pouze členové Rady zastupující zúčastněné členské státy, s výjimkou dotyčného členského státu.
Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 205 odst. 3 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie.
5. Pokud si zúčastněný členský stát přeje odstoupit ze stálé strukturované spolupráce, oznámí své rozhodnutí Radě, která vezme na vědomí, že dotyčný členský stát ukončil svou účast.
6. Rozhodnutí a doporučení Rady v rámci stálé strukturované spolupráce jiná než uvedená v odstavcích 2 až 5 se přijímají jednomyslně. Pro účely tohoto odstavce je k jednomyslnosti třeba pouze hlasů zástupců zúčastněných členských států.
Jak se vyvíjela tato politika evropské unie napříč desetiletími.
Prvním pokusem o společnou Evropskou obranu bylo po skončení druhé světové války vytvoření Evropského obranného společenství, které bylo odsouzeno k neúspěchu nepřijetím ve francouzském Národním shromáždění v roce 1954. Po konci studené války se ukázaly rozpory mezi pojetím Evropské obrany a Atlantickou obranou.
Ještě předtím, než jsme svědky pádu berlínské zdi a kdy končí Sovětský svaz, Francie, která již po dobu 40 let vytváří Evropskou obranu a říká, že naše cesta k autonomní obraně Evropy může být dlouhá. Méně než šest měsíců později, 9. listopadu 1989, téměř jako celkové překvapení, Berlínská zeď, symbol bipolárního rozdělení světa a bod napětí na Východě po dobu necelých třiceti let je zbořen, končíce jednu periodu strategického mrazu a jistot. V realitě se nestalo nic jiného než to, že se zejména spustil proces znovusjednocení Německa, a rozpuštění Varšavské smlouvy, zakončující definitivně druhý největší konflikt ve světových dějinách - druhou světovou válku.
Pád Sovětského svazu - konec jistot
Po pádu Varšavské smlouvy se vytváří obrovské strategické vakuum v Evropě a zdroj nejistot ve světě. Smysl bytí NATO a evropské obrany zdánlivě zmizel, byť došlo 2. srpna 1990 rychlou agresí Iráku v Kuvajtu. Velmi rychle téměř veškeré konvenční prostředky určené k obraně proti sovětské hrozbě je dána ve prospěch války proti Iráku - do písku blízkovýchodního konfliktu, ukazujíce nebezpečí přezbrojeného světa. Tyto události měly za následek zpoždění o několik let a znovunastolení otázky strategických základů obranné politiky vyjímaje Spojených států.
V prosinci 1991 NATO schválilo nový strategický koncept zaměřující se na změnu v politice studené války vyvíjející se až k Římské deklaraci v roce 1984, kdy se znovu potvrzuje ochota NATO zajištovat kolektivní obranu svých členů, postavenou na třech pilířích, které se vzájemně posilují: dialog, spolupráce a potenciální kolektivní obrana (zahrnující odpovídající počet prostředků nukleárních). Bude nicméně zapotřebí Evropanům adaptovat jejich strategii na nový mezinárodní řád. V roce 1994 a 1995 tři hlavní vojenské mocnosti na kontinentě: Francie, Velká Británie a Německo publikovali bílou knihu, věc poměrně obvyklou pro Velkou Británii a Německo, pro Francii však dosti neobvyklou (poslední tohoto druhu byla z roku 1971). Tyto tři bílé knihy dávají dohromady prioritu pro udržování míru, na obranu národních území a obranu obyvatel. Také se shodují na vzetí v potaz následujících rizik:
-
Konfrontace se stala nepravděpodobnou v Evropě, nemůže býti nicméně vyloučena;
-
Participace na prevenci a zajištění krizí i mimo rámec evropský je povinností;
-
Risk proliferace zbraní, internacionalizace terorismu, kriminalita a ekologické katastrofy se dostávají na strategické místo.
Největší zaměření je pak okolo konceptu strategicko-politického, ne tak ani o cílech, kterých je třeba dosáhnout jako o stabilizací vztahů v Evropě, byť Německo a |Velká Británie zůstávají věrni participaci v rámci NATO, zatímco Francie zůstává zaměřena na své národní postavení a snaží se obnovit evropskou obranu v rámci evropských struktur, tak aby kontinent hrál úlohu větší při řešení krizí ve světě. Důsledek konce strategické rovnováhy z doby studené války je hluboký chaos, který se objevuje nejen na evropském poli, ale i v blízkém sousedství.
Pokusy o Evropskou obranu v rámci OBSE, Západoevropské unie a NATO
Tento geostrategický nepořádek ukazuje na hledání několika možných řešení.Francie samozřejmě dává přednost řešení evropskému, aniž by se vyhýbala možnosti v rámci NATO. Následujíce tendence, které jsme již viděli od 50.let, vojenské síly jsou neustále konfrontovány na to adoptovat se na obranu evropského kontinentu. Toto období je natolik bohaté na události, že pouze chronologický přístup nám dává porozumět celé situaci a rozumět lépe soulad s přijatými rozhodnutími, které na toto reagují.
Západoevropská unie, založená roku 1954 se jako první ozývá a v reakci na pád Berlínské zdi vytváří 1. července 1990 Institut bezpečnosti, který má za cíl stimulovat debatu o bezpečnosti v Evropě. Po rozpuštění Varšavské smlouvy, 25. února 1991, ministři obrany zemí NATO rozhodli 28. května o vytvoření mezinárodních sil rychlé reakce pro odlehčení rozmístění sil na východě, při čemž konservují prostředky reakce, která by mohla vzejít z tohoto směru. Francouzská vláda reaguje také a rozpouští dvě divize umístěné v Německu v průběhu léta 1991.
Mezinárodní intervence, vedené pod vedením Spojených států v Kuvajtu mají za následek v La Rochelle, 22. května 1992, dohodu umožňující pod vlivem Francie a Německa , kalendář, který dává vzniknout v roce 1995 ve Štrasburku zárodku evropské armády, Eurocorps, složené z 35.000 mlžů. 19. června stejného roku, summit Západoevropské unie v Bonnu uzavírá Peterburskou deklaraci, která dává základy pro operační role Západoevropské unie, definuje mise (humanitární, evakuace místních, udržování míru, vojenskou sílu pro řešení krizí, znovunastolování neboli obnovování míru) a rozhoduje nechat vzniknout útvaru obranného plánování, zatímco ve stejné době, Francie a Velká Británie participují na vojensko-humanitární operaci v ex-Jugoslávii pod vedením OSN. Tato operace ukazuje znovu na nedostatečnou evropskou sílu a vyřešení krize, která se rozvíjí na jejím kontinentu. V tomto kontextu, během trilaterálního jednání, které se konalo v Římě, 7. září 1992, ministři obrany Francie, Španělska a Italie navrhují vytvořit schopné síly možné naplnit mise pod vedením Západoevropské unie - Eurofor a Euromarfor. Deklarace umožňující založení sil jsou nakonec podepsány v Lisabonu 15. května 1995.
Rok 1993 je zejména ovlivněn Radou ministrů Západoevropského společenství, kteá 19. května, v Římě, určí Eurocorps jako hlavní sílu Západoevropského společenství.
25. června, belgická vláda oznamuje participaci jejich sil na tomto mezinárodním uskupení evropském. Summit NATO, který se konal v Bruselu 10. a 11. ledna 1994, se věnuje zřízení vazby NATO ZEU a adoptuje princip použití pro Evropany pro jejich vlastní potřeby, prostředky a struktury NATO, při iniciaci konceptu mezinárodních sil mezinárodního charakteru a vytvářejí Partnerství pro mír. Několik měsíců později-9.května přidružuje Kirchebergskou deklarací Západoevropská unie Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Českou republiku a Slovensko, jakož i tři pobaltské státy. Tito nově příchozí se zúčastňují konference v Noordwijkui, která pokládá základy 14. listopadu společné evropské obraně zakotvené v článku 14 Maastrichtské smlouvy. Několik dnů později 18. listopadu 1994 na francouzsko-britském summitu v Chartres, Francie a Spojené království rozhodují vytvořit leteckou skupinu francouzsko-britskou, která bude otevřena dalším zemím Evropské unie.
Po kolapsu operací Eurofor v bývalé Jugoslávii NATO rozhoduje v průběhu léta 1995 intervenovat na Balkáně. Evropa se snaží skrýt svoji neschopnost a povolává na summit do Barcelony 27. a 28. listopadu 1995 konferenci ke Středomoří, která má za cíl vytvořit základy této politiky bezpečnosti pro tento region a Francie po 30 letech, 5. prosince 1995, znovu nastupuje do vojenského velení NATO s cílem zlepšit strukturu této organizace zevnitř a umožnit Evropanům vzít se za obranu svého kontinentu. Po ultimátní kampani nukleárních pokusů, velmi kritizovaných v zahraničí, rok 1996 je rozhodujícím rokem pro francouzské vojenské síly, 22. února president Chirac prohlašuje: snížení nukleárního arsenálu, uzavření náhorní plošiny Albion, kde byly rakety krátkého doletu HADES soustředěny, zrušení po roce 2001 odvodů a zřízení armády profesionálů složené z 350.000 mužů.
Summit NATO v Berlíně, v červnu 1996 Spojené státy poprvé připouštějí, aby se evropské síly rozvíjeli uvnitř NATO a aby existoval díl velení evropského. Evropané mohou používat ta určitých podmínek prostředky NATO a rakety pod velením Západoevropské Unie.
Příprava summitu NATO v Madridu - 8. a 9. července 1997 - je koncipována jako z části velká pomoc a duel mezi Francií a Spojenými Státy. Podpořena aktuálními ústupky ze strany Spojených států, francouzská vláda, navrhuje hlubokou reformu Aliance, žádá, aby vrchní velení jižních sil NATO bylo svěřeno Evropanovi, což Američané úsečně odmítají, bez možnosti jakéhokoliv ústupku. Navíc, v rámci těchto neshod, Francie podporuje kandidaturu Rumunska, Slovinska a Bulharska pro podpoření jižního křídla NATO, zatímco Spojené státy posilují svůj střed podporou přijetí do Aliance Polska, České Republiky a Maďarska. Ještě před skončením summitu, francouzská vláda oznamuje 27. června rozhodnutí přerušit proces své integrace do NATO. Je však zcela zřejmé, že toto je otázka na krátkou dobu, neboť by bylo podivuhodné, kdyby k 50. výročí vzniku NATO, by nebylo dáno na zřetel několik změn v její organizaci.
V rámci těchto posledních let, Francie tedy sledovala svůj starý cíl- vytvoření Evropské obrany – ve vnitřním duelu se Spojenými státy se dočká od svých evropských partnerů podpory pouze naoko. Většina jeho partnerů se neukazuje jako možná vzdát se ochrany pod Spojenými státy. V těchto podmínkách, co se může stát, může být Společná zahraniční a bezpečnostní politika začleněna do Maastrichtské smlouvy?
Je evropská zahraniční a bezpečnostní, resp. obranná politika pouhým mýtem?
Nad rámec důležitého ekonomického aspektu integrace - Ekonomické a monetární unie smlouva uzavřená v Maastrichtu 7. února 1992 starými členy Evropského hospodářského společenství potvrzuje ochotu signatářů existovat na mezinárodní scéně konečně jako velmoc uplatněním společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP-PESC), zahrnujíce také „ par definition“ politiku společné obrany ke které CFSP-PESC má věsti.
Až do tohoto dne tento důležitý aspekt v rámci zakládacích smluv Evropských společenství chyběl. Příležitosti reagovat pod společným evropským praporem nechyběli v rámci celých desetiletí, ať se jedná o válku v bývalé Jugoslávii, v Africe, v Albánii, avšak Evropa vždy nabídla divadlo či festival své neschopnosti. Důvody této slabosti jsou mnohé a komplexní. Ukazují se nám hluboce neoddělitelné od Evropanů samých. Vnitřně fungování Evropy spočívá hluboce ve spojenectví Francie a Německa. Německo z důvodů, které musejí být hledány v historii, se nemůže než jen progresivně reintegrovat do vojenské akce navenek, zatímco Francie má v této oblasti hlubokou tradici většinou podporovanou ochotným veřejných míněním. Co se týče dalších Evropanů, někteří nacházejí v mezinárodní spolupráci zájem finanční. Jedná se jak o Belgičany, tak o Nizozemce, kteří z důvodu rozpočtových, zajištují přežití jejích armády v jejich formaci mezinárodní. Většina evropských států neobětuje očekávání ani materiál k tomu, že by se zapojili do Evropy, kde by dominovala Francií a Německu. A je to hlavní důvod, proč dávají přednost většinově zajišťovat svou bezpečnost v rámci NATO pod vedením Spojených států. Tyto, tedy Spojené státy mají navíc ambivalentní postoj k Evropské autonomní obraně. Z jedné strany, ukazují, že jsou ochotni se dezangažovat v Evropě a žádají Evropany použít jejich prostředky nezbytné ochránit je samotné. Z druhé strany, posilují NATO otvírajíce ho novým členům, aniž by otevřeli posty velení. Ve skutečnosti, nejsou ochotni nechat lidem pocházejícím z turbulentních demokracií velení, a navíc i když Evropa je nejvěrnějším spojencem a stabilní ekonomický partner, mohla by se Evropa nakonec jim stát rivalem, což nemají zapotřebí.
Konstatování není tedy ani optimistické, ani pesimistické, ale realistické. Evropská zahraniční a bezpečnostní politika není pouhým evropským mýtem, je to opravdová snaha a chuť pro realizaci, která potrvá, stejně tak jako to trvalo ekonomické unii. Na přípravě monetární unie se pracovalo 20 let a už ji skoro dalších dvacet let provozujeme. Je jasné, že politická unie, připravující opravdovou evropskou obranu, bude následovat pro ty členské státy, které budou chtít. Můžeme tedy ukončit tento příspěvek optimisticky, vidíme-li historii těchto posledních padesáti let, pozorujeme evoluci k realizaci skutečné společné evropské obrany a příspěvku francouzské armády k ní s použitím adekvátních prostředků. Zůstává také dodat, že původem myšlenky evropské obrany byla koncepce zabránění militarizace Německa. Nakonec tento axiom byl naplněn jinak – založením NATO a ZEU a členstvím Německa v těchto aliancích. Teď je na nás zhostit se úkolu dát smysl a strukturu evropské obrany XXI. století.
Ráda chci zdůraznit, že evropská obrana vždy jednala i aktivní vojenskou silou pro bránění demokracií proti diktaturám a proti bezpráví na civilním obyvatelstvu. To nám dává jasnou odpověď, resp. návod k angažmá v případě jakýchkoli konfliktů nebo krizí.
