PRO NOVOU KOPU LET EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ

V pondělí 25. března roku 1957 podepsalo šest zemí – Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko – tzv. Římské dohody. Těmi byla založena Evropské společenství pro atomovou energii a Evropské hospodářské společenství (EHS), které se stalo hlavním proudem evropských integračních snah a vyústilo v dnešní Evropskou unii (EU) s 28 členy.

Po šedesáti letech, v sobotu 25. března letošního roku, si onu událost na témže místě - v Římě - připomene neformální Evropská rada v počtu 27, neboť jeden z pozdějších členů chce zase vystoupit. Také z tohoto důvodu nepůjde o „oslavy“, půjde o reflexi. Tu nabídne i shromáždění mnoha deseti tisíců lidí z celé Evropy, kde jen sama itálie potvrzuje minimálně 50 tisíc účastníků Pochodu v Římě pro Evropu, tedy nikoli na Řím, jak tomu bylo několikráte v minulosti. Čas dospěl k milníku staletých integračních snah, k milníku minimálně takticko- strategickému, ale hlavně zásadně obsahovému. Renesanční výzva pro Evropu? Síla rozumu a láska k životu střídá touhu po moci a nezvládnutý hněv.

Proti celému integračnímu projektu se zvedla jedna z největších vln pochybností a dokonce odporu, v níž se rozpustila samozřejmost pokračování v zavedených stereotypech. Změnila se společenská atmosféra - zmizela všeobecná podpora či alespoň neutrální tolerance unijních snah. Kromě účelového nepřátelství ztratily zavedené mechanismy srozumitelnost, drive a dynamiku. Objevila se hrozba stagnace, neúčinných proklamací, nahrazování zásadních politicko-bezpečnostních rozhodnutí okrajovou agendou. Je nezbytné projevit vůli, rozhodnost a jednat.

Evropská integrace je současně sen, historická přirozenost i složitý neustálý proces. Mohou se měnit pravidla, orgány i názvy dnešní Evropské unie – důležitější než ony je, aby se přirozeně rozvíjela celovztažnost, prolnutost evropského prostoru, respektive jeho vzájemně spolupracujících částí. Tak to ostatně předpokládá i klíčová myšlenka deklarace přednesené "otcem zakladatelem", tehdejším francouzským miknistrem zahraničí, Robertem Schumanem 9. května 1950: "Evropa se nevytvoří najednou nebo podle jednoho plánu, uskuteční se naplňováním konkrétních cílů vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu."

Tím oč nyní především jde,  je ona solidarita, vzájemná důvěra. Důležitější než precizování forem je ono masarykovské srozumění občanů, že chtějí být autonomní, svébytnou, ale hluboce zakotvenou součástí různorodého evropského společenství - že chtějí být „sjednocení v různorodosti". Důležitější než cíl je i v tomto případě cesta správným směrem. Ostatně i proto byla rozumně tzv. finalita, tedy cílová podoba evropské integrace, vždy ponechávána stranou, v akademických kuloárech, mimo veřejné diskuse; vzbuzovala by zbytečné vášně bez významného přínosu – jako hádky o barvě záclon v domě, který ještě nestojí. Pro Česko je zvláště naléhavé, aby vykazovalo setrvalou vůli být „jádrovou“ součástí integrace. Neboť platí, že ten, kdo ví „proč“, dokáže nalézt způsoby „jak“.