My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Objevují se mimořádné výzvy - změna se stává viditelnou součástí života každého z nás:
1) Změna celosvětového uspořádání–jaká bude role Ruska a USA v budoucích letech,jak obnovit geopolitickou rovnováhu?
2) Změna životního způsobu - pokles potřeby lidské práce vlivem rychle se vyvíjejících nových technologií – jak naložit s fragmentací společnosti a novým rozložením sil v ní?
3) Změna hodnotového a etického rámce až ke zpochybňování samotných humanistických základů - nepozbytelné hodnoty a důstojnosti lidského života, milosrdenství – jak obhájit za dnešních podmínek nezadatelná původní práva člověka, včetně jeho svobody a nezávislosti?
4) Změna podnebí – není tak důležité jaký podíl na ní má člověk, podstatné je najít adaptaci hospodářství a životního stylu.
5) Demografická změna s nástupem dlouhověké společnosti v severoatlantické části světa.

Braňme humanismus, hodnotový systém židovsko-křesťanské tradice, příslušnost Česka k jádru evropské integrace. Rozvíjejme liberální demokracii, princip subsidiarity, samosprávu a význam obcí, osobní zodpovědnost. Odmítněme geopolitickou příslušnost pod dominancí Ruska, totalitarismus, kolektivismus i biologicko-ekonomický redukcionismus člověka, deformované rozvíjení kapitálu ekonomického na úkor sociálního. Žijeme v místních pospolitostech - v obcích, městských částech, sídlištích, rozsáhlých panelových domech. Bez těchto společenství, bez místní vzájemnosti nejsme schopni zvládnout výzvy demografické ani klimatické změny. Nespoléhejme na zaopatřovací stát, který opakovaně selhal - spolehněme se na sebe a na sebe navzájem, na obecní samosprávu a vybojujme pro ni kompetence i zdroje. A nespoléhejme na trvalý ekonomický růst ani vědeckotechnický rozvoj, že vyřeší naše problémy - spolehněme se na humanistický hodnotový rámec. Přecenění racionalismu, vědeckotechnického pokroku a ekonomického růstu nejen oslabilo etický rámec života, ale přineslo také samozřejmá očekávání stále pohodlnějšího života, samozřejmého odstraňování problémů, nároku na bohatství, štěstí, zdraví. Nic z toho není samozřejmé - je třeba přijmout pokornou nesamozřejmost dobrého průběhu věcí, usilovnost k jejich dosažení a vděčnost za ni.

Jsme přitom kromě dalších charakteristik epochy slovy tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofi Annana z roku 2002 „uprostřed tiché revoluce, která svými zásadními ekonomickými, sociálními, kulturními, psychologickými a duchovními dopady daleko přesahuje oblast demografie“.

I proto svoboda není jen individuální autonomie, tedy možnost realizovat svá osobní přání, ale i štěstí vyvěrající z odpovědnosti být součástí dobře fungující soustavy lidí, institucí a řádu podněcujícího osobní štědrost, úctu k druhým i sounáležitost s jejich osudem, trpělivost, shovívavost a umírněnost, a proto:

věříme v rozhodující význam obcí, především místních pospolitostí vesnic, městeček, městských částí, sídlišť, obytných bloků, velkých panelových domů a jejich samospráv dobrého sousedství, i když narůstá i názorový význam pospolitostí spolkových a obcí virtuálních, jejichž "sousedé" jsou propojeni nikoliv ulicemi a chodbami, ale informačními technologiemi;

věříme v hodnotový systém humanistických principů židovsko-křesťanské tradice, které považujeme za hodnotový rámec dobrého vládnutí i záruky nepozbytelné důstojnosti lidské existence a hodnoty lidského života, které nesmějí být obětovány žádnému společenskému, státnímu cíli.

Naše zájmy a způsoby vyrovnávání se změnami
A) Naším nejvlastnějším národním zájmem je pevné začlenění do jádra evropské integrace (Evropské unie a NATO), vyvarování se přesmyčky v periferii či marginální zónu, která nás povede do sféry vlivu euroasijského svazu s ruskou dominancí!
B) „Demokracie je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností“ říkával president-zakladatel T. G. Masaryk. Při současné fragmentaci společnosti to platí ještě mnohem naléhavěji. Bez důvěry a diskuse demokracie poklesá na formální hlasování, svět Moci a občanů se oddalují. I výběr poslanců musí odpovídat danému imperativu!
C) „Žijeme v době, kdy dosahuje svého maxima faktor svobodné vůle, kdy individuální i kolektivní jednání má větší schopnost ovlivnit budoucí uspořádání světa než v „normálnějších“ časech.“ (I. Wallerstein). Chovejme se podle toho: odbyrokratizování a decentralizace státní správy se zásadním posílením místní, městské a krajské samosprávy nechť je cílem naší aktivní, vzájemně si naslouchající politiky; buďme soudržní a zodpovědní sobě, své rodině a pospolitosti!
D) Sjednocujícím příběhem občanů České republiky je v 21. století obnova komunitního života v rámci evropské integrace, posílení významu obcí pro život lidí. Základem je růst obecních kompetencí i zdrojů a osobní zodpovědnost v duchu personalismu - uznání a využití významu každé jedinečné lidské bytosti pro rozvoj obce a posilování vztahů obecní pospolitosti k podpoře každého jejího člena. Jednostranný důraz na ekonomické parametry, konkurenceschopnost a vědeckotechnický pokrok má své temné stránky a musí být vyvážen rozvojem sociálního potenciálu - společenské vzájemnosti, etiky, spirituality, opravdovosti. Osvojme si při správě věcí veřejných princip subsidiarity - místní příslušnosti a naplnění základního demokratického konceptu – rozhodnutí v rámci mnohastupňové veřejné správy přijímejme nejblíže občanům, jak je možné a žádoucí, nejlépe na úrovni obcí!

Vydává jako své prohlášení k rezonující době Evropský Institut Renaissance dne 6.1.2017

Žijeme! Žijeme v době mimořádných změn, otřesených hodnot, nových nebezpečí, které mnohdy dobře nechápeme, jimž neumíme dobře a včas čelit. Cítíme potřebu jednat, ale jsme nejistí jak. Jednat bychom však měli, neboť slovy amerického historika I. Wallersteina (citován M. Hauserem v „Cesty z postmodernismu“, 2012) jsme „v situaci zdlouhavého přechodu k jiné socioekonomické konfiguraci, k jinému „světosystému“, přičemž právě nyní „dosahuje svého maxima faktor svobodné vůle, kdy individuální i kolektivní jednání má větší schopnost ovlivnit budoucí uspořádání světa než v „normálnějších“ časech.“

Chtěli bychom se mít lépe, ale můžeme mnohé ztratit. Chtěli bychom se více podílet na utváření geopolitického útvaru, kam patříme - společné Evropy, Evropské unie, cítit se součástí jeho jádra, nikoliv periferie či dokonce marginální zóny, ale přitom můžeme být velmi brzy z něho osudově převedeni do prostoru, který sám sebe identifikuje jako euroasijský svaz pod ruskou dominancí.

V nejvlastnějším zájmu potřebujeme silnou společnou Evropu, alespoň v rámci prostoru, který dnes zaujímá Evropská unie. A věříme, že i ona potřebuje nás – naše schopnosti a možnosti, které bychom rádi uplatnili více než nyní a zvýšili tak svůj podíl na rozhodování a tím i vliv a pocit sdílení odpovědnosti za náš společný osud. Musíme se naučit rozhodovat a sdílet své problémy i řešení pod časovým tlakem, za nejistoty, kdy některé informace mohou být poskytovány zvnějšku i zevnitř účelově, a při vědomí závažnosti důsledků svých rozhodnutí a stupně rizika svého konání i nekonání. Není to snadné, ale slovy Karla Kryla, „budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme“. Hledejme statečně onen „pevný bod, abychom pohnuli svým světem“, a to správným směrem!

Žijeme! Žijeme v Evropě, v Evropské unii – máme štěstí. Říká se jí také „pevnost Evropa“ či „ostrov Evropa“ – ostrov uprostřed rozbouřeného moře. Mnohde kolem, v okolním světě, není dobře; mnozí tam živoří, mnozí touží, riskují život, aby se do „naší Evropy“ dostali, aby do ní přivedli své děti. I několik našich generací toužilo, abychom znovu patřili do svobodného evropského jádra, abychom mohli využívat evropských svobod i relativních jistot, evropské životní úrovně, abychom se stali plnoprávnými Evropany. Máme štěstí. Ale patřit někam znamená žít spolu v dobrém i zlém, přijmout závazky. Sounáležitost, solidarita se rodí ze sdílení a ze společné práce. Máme štěstí. Žijeme ve společné Evropě a neměli bychom s tím hazardovat. Měli bychom usilovat, aby i naším přičiněním se stávala prostorem ještě bezpečnějším a nám příjemnějším. Máme právo, aby se naše problémy staly i problémy evropskými, a musíme ve své mysli přijmout závazek, že překonávání problémů evropských se stává i naší věcí – imperativem našeho konání, jednání.

Žijeme! Žijeme v České republice – můžeme na to být hrdí. Říká se jí také „srdce Evropy". Mnozí touží se k nám podívat, mnozí si váží toho, co jsme dokázali. Převzít odkaz, generační štafetu, znamená převzít také závazek hodnotového rámce, ve kterém a kterým si beze slov rozumíme: nejen nyní navzájem mezi sebou, ale též s minulými generacemi při chápání jejich odkazu. Ten je v Evropě dnes sdílený pod pojmy svoboda, mír, prosperita, bezpečnost a rovnost se sousedy při budování společné Evropy a máme za úkol ho předat svým dětem bez ohledu na to, jak se technicky či jinak změní jejich způsob života, nikoli však lidský úděl. Tím rámcem je vůle ke svobodě oproti porobení a slídění, vůle k tvořivé práci a podnikavosti oproti robotování, vůle ke smyslu a zodpovědnosti oproti plnění direktiv, víra v pravdu, krásu, čest, fantazii, v dobro, ve vyšší princip mravní, v lásku, ve všechno to neuchopitelné, co činí lopotný život, mnohdy bolavý lidský úděl snesitelným, ač si na to nelze sáhnout jako na stavby, zboží nebo peníze. Právě to jsme si přece ve slově „pravda“ dali do státního symbolu, tím se utvářela atmosféra, ve které vznikly „Čechy krásné, Čechy mé, obraz rámu prastarého“, pozoruhodné Česko – srdce Evropy. Máme nač být hrdí a máme co rozvíjet.

Žijeme! Žijeme v obcích – máme svobodnou vůli i zodpovědnost a je naší ctí uplatňovat své občanství v každodenním životě. Občany státu se totiž stáváme většinou prostřednictvím života ve svých obcích. I v rámci Evropy nás „státy“ mohou někdy rozdělovat, ale obecní a profesní život nás sbližuje a propojuje napříč Evropou. Jsme sedláky, cestáři, praktickými lékařkami, pošťačkami, městskými policisty, pečovatelkami, sousedy i starosty právě tak ve vesnicích českých, moravských či slezských, jako v těch bavorských, tyrolských, skotských či burgundských. Lidé se musejí tu i tam vypořádat se suchem, záplavami sněhu, s libovůlí moci, s těžkostmi života, s potřebou někam patřit a nezbytností vzájemně se podporovat – tak vznikají a rozvíjejí se obce: ke vzájemnosti a rozvoji sociálního potenciálu. „Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které hnáno jsouc kamkoli od pastýře svého, ačkoli opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazvati obcí, protože jeden úd druhému nepomáhá, protože nemají společného účelu svého. Tak též by se obcí nazývati neměla vesnice neb městečko, kde lidé pouze vedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb aspoň žádného šlechetného vyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly.“ (K.H. Borovský citován. B. Doležalem v: „K.H. Borovský – portrét novináře“).

Obce patří svým občanům

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. (Hlava sedmá Ústavy ČR);

Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků (čl. 8 Ústavy ČR);

Žijeme! Žijeme vyspěle a v dostatku svou jedinečnou existenci. Žijeme v pevnosti Evropa s odkazem předků, který se stal důstojným věnem pro naše znovu splynutí se svobodnou, byť nikoliv bezproblémovou Evropou po desetiletích ničivého ruského uchvácení. Máme lidskou a občanskou zodpovědnost: Jde nejen o kontroverzní problém cizokrajných běženců a o obecné milosrdenství. Jde o závazek vzájemnosti vůči sobě samým, vůči znevýhodněným spoluobčanům, sousedům ze svých obcí, lidem s omezenou soběstačností - nejčastěji v pokročilém stáří. Neměli bychom je vyobcovat do „státních“ ústavů, upřít jim vzájemnost. Máme zodpovědnost rozvíjet převzaté hodnoty, plnit závazky, být obezřetně milosrdní, solidární s vědomím, že mír, svoboda, blahobyt a bezpečí nejsou samozřejmý nárok ale výsledek lopotného usilování a také s vědomím, že v životě přicházejí situace, kdy se člověk neobejde bez pomoci, bez obecní vzájemnosti. Máme zodpovědnost k rozvoji vzájemné podpory v obcích, pospolitostech dobrého sousedství – k rozvoji nejen mezilidské laskavosti, ale především účinné vstřícné samosprávy. Samosprávy citlivé primárně nikoliv k excelentnosti, k zcestným iluzím o právu na štěstí, na pohodlný život v zábavě, na úspěch plné výkonnosti, k zájmům nejsilnějších, nýbrž k realitě každodenního lidského údělu: „Živote můj. Jediný. Tento. A ne jiný. Nezdáš se. Jsi. A trváš prchaje. Skutečný. Můj. Jsi kost a krev, z níž pijí stíny. Bolíš. Klikatě klopotná tvá cesta je.“ (Jan Zahradníček, Epitaf). Samospráva vždy pomáhá podporou vzájemností v každodenním životě vytvářet skutečnou obec.

Bez srozumitelného setrvalého cíle se společnost točí v kruhu či potácí „od krajnice ke krajnici“, které navíc bez hodnotového rámce všemožně a opakovaně překračuje. Politika poklesá na pragmatismus vládnutí, na boj o peníze a moc pro ni samu, nikoliv o sledované cíle. Místo kultivace společnosti roste napětí. Sama demokracie se propadá k vyprázdněnosti formálních hlasování a občané o ni ztrácejí zájem, zvláště když zřetelně chybějí zpětné vazby, které by napravovaly chyby a reagovaly na signalizované problémy – vynořují se přízraky minulosti: „občané odvolte, a pak už jen držte ústa a krok“ (Švejk to říkal německy, „maul halten und weiter dienen“). Svět moci a svět občanů se znovu nebezpečně vzdalují a nazrálé problémy se neřeší.

Zklamaná společnost správně vnímá, že by mohlo být podstatně lépe, i to, že hrozí vážná nebezpečí, že by mohlo být podstatně hůře. Není však schopna toho lepšího dosáhnout ani se tomu nebezpečnému účinně bránit. Říká se tomu frustrace a špatně se s ní žije, ať se hospodářství daří jakkoliv, natož když významné skupiny lidí (např. mnozí penzisté či rodiny s malými dětmi) žijí jen těsně nad oficiální hranicí chudoby. Bez ohledu na vývoj ekonomiky sociální potenciál naší společnosti dlouhodobě stagnuje či klesá. K důvodům patří též faktické upřednostnění ekonomických zájmů, makroekonomických parametrů, konkurenceschopnosti a administrativního řízení před společenskou soudržností, morálním a právním rámcem života, před osobní zodpovědností a samosprávou.

Stagnace sociálního potenciálu má i další příčiny a znaky. Patří k nim společenská fragmentace nad rámec přirozené, žádoucí různorodosti, různorodé zaměřenosti, různorodého životního stylu. Nejde o umělou uniformitu, o falešný kolektivismus, o „nevybočování z řady“ vynucované totalitami. Jde o to, co v různorodosti spojuje. Ve společnosti se dnes oslabuje základní sounáležitost, základní vzájemné porozumění, sdílení, usilování. Hovoří se o životě v izolovaných virtuálních bublinách zájmových či informačně technologických skupin, komunit a hnutí, o životě ve virtuálně paralelních světech internetu a sociálních sítí. Informační a komunikační technologie svým „up- gradováním" mnohdy nejen propojují, ale také naopak vytvářejí jakési umělé přeryvy, např. mezi generacemi.

I základní komunikační nástroj – společný jazyk jako by se rozpadal do vzájemně nepoužitelných, nesrozumitelných slangů plných jinotajných floskulí, jimiž si nejen nerozumějí a vzájemně se pobuřují nejen byrokraté s občany či vzdělanci s těmi, co se s mluvou „nepářou“, ale také lékaři s pacienty, právníci s klienty, automechanici se zákazníky .... A navzájem si nestojíme za vysvětlení a snahu o porozumění, stačí nám vzájemný despekt, mnohdy odvetná nadávka. Nectíme se a chybí nám i velkorysost sebevědomí, že si v diskusi nezadáme. Bez srozumitelné diskuse ovšem nemůže fungovat ani sama demokracie.

Závažnost oddělení skupin, paralelních světů, generací i pouhých politických postojů ovšem nejvíce umocňuje vyhasínání základního vědomí sounáležitosti – společného hodnotového rámce, vzájemné loajality, srozumitelného společenského příběhu, narativu naší společné existence. Navzájem se zdánlivě nepotřebujeme a ani nechceme - nesouhlasíme spolu, nedůvěřivě se míjíme, konkurujeme si, překážíme si a nespojují nás společná usilování ani společné rituály. Tím vlastně odumírají obce pospolitosti a mění se ve shluky přístřeší. I proto nás tak snadno a až vypjatě rozdělují mnohdy jen virtuální či manipulativní aféry v médiích - hlubinné proudy kontinuity historického mnoha generačního směřování jsou překryty vířením povrchní pěny dní.

Obrana se zdá jediná: renesance reálného komunitního života, přijetí, podpora i kultivace jeho témat.

Otřesení důvěry v občanské hodnoty a ctnosti i v tradiční politický systém, apatie či krátkodeché iniciativy postupně oslabují samo jádro bezpečného politického uspořádání, totiž kontrolu Moci. Právě tato kontrola patří spolu s ekonomickou prosperitou, účelnou sociální podporou potřebných a s jasným hodnotovým rámcem, umožňujícím vzájemnost, důvěru a sdílení, k základním předpokladům a pilířům života a správy svobodného společenství.

Nový společenský impuls? Generační svébytnost i vzájemnost, obec jako záštita

K dominantám současnosti kromě bolestných změn světového uspořádání a kromě klimatické změny patří i změna demografická. Prodloužení naděje dožití umožnilo nástup dlouhověké společnosti, ve které se však musí ustavit nová periodizace lidského života, nová existencialista stáří, nová generačně podmíněná vzájemnost, nová míra využití potenciálu starších lidí i jejich podpory v obdobích funkční křehkosti. To vše bylo nyní vyostřeno zestárnutím početné poválečné generace.

Český stát jako by si však nepřál být v této oblasti informován a nechával poskytnuté údaje zplanět. Nevytvořil útvar státní správy, který by se seniorskou agendou jako v jiných zemích uceleně zabýval, nechal pětileté Národní programy přípravy na stárnutí po vládním „vzetí na vědomí“ vyvanout bez jakéhokoliv efektu. Nereagoval na vznik vnitřních periferií, pásem vyloučených obcí s převážně seniorským obyvatelstvem a významně omezenou dostupností služeb, nevytvořil rezervy v tučných letech přebytků průběžného financování penzijního systému a připustil tak pokles reálné hodnoty penzí a tím kvality seniorského života.

Prodloužila se zdravá aktivní fáze života – ale máme nízkou zaměstnanost starších lidí; zabav se a přivydělej si, jak umíš.

Zestárnutím početné poválečné generace přibude postupně i křehkých lidí s omezenou soběstačností ve velmi pokročilém a nemocném stáří – ale nevytvořili jsme modifikovanou zdravotně-sociální podporu s posunem těžiště od ústavů do přirozeného komunitního prostředí; pomoz si, jak umíš. Stát nedokázal propojit ani dva zainteresované rezorty a potřebný je systém integrovaných podpůrných služeb. Bez obcí to nepůjde vyřešit – a jde o statisíce lidí.

Zásadní problémy každodenního života, problémy s vnitřním společenským impulsem a restartem, se vztahem občanů k veřejnému dění i s vnějším bytím uvnitř Evropské unie zřejmě začínají naším vlastním nedostatečným rozvojem samosprávy obcí a krajů.

Již parlament přijímá zákony, jejichž uvádění v život mnohdy mají na starosti obce a kraje v přenesené působnosti. K tomu nezbytné příjmy obecních a krajských rozpočtů upravují rozpočtová pravidla - ta se však ve vazbě na nové povinnosti samospráv mění jen zřídka. Přibývá zodpovědnosti, nikoli však zdrojů, financí. Pro splnění nových povinností nejsou poskytnuty podmínky. Pak však nelze očekávat funkční demokracii, když samotné její srdce, totiž parlament, porušuje takto svými nerealizovatelnými rozhodnutími ústavu – tedy smlouvu mezi státem a občanem.

Zpochybňování mezinárodního začlenění našich zemí do struktur, které zaručují mír, bezpečnost a prosperitu, společně s neujasněností decentralizace státní správy, s nedostatečným rozvojem samosprávy narušuje naše konstruktivní bytí v hmotném dostatku a vede nás k rozdělování na „my“ a „oni“. Společnost, ve které doutná neklid a zklamání může sama sebe ničit novou a novou bezcílnou volbou někoho dalšího, který to za nás „snad vyřeší“. Přitom naše stávající zařazení ve světě odpovídá více než tisícileté tradici.

V úsilí o změnu této neblahé situace, v úsilí o decentralizaci a odbyrokratizování veřejné správy si potřebujeme dobře osvojit a neformálně zažít tzv. princip subsidiarity (do češtiny obtížně přeložitelný, snad jako „místní příslušnost“). Jde o politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech mají odehrávat na tom nejnižším možném stupni veřejné správy, tedy na tom stupni, který je nejblíže občanům.

Pojem subsidiarita je v naší veřejnosti málo znám. Přitom princip subsidiarity by měl být Česku blízký již proto, že se v obecném povědomí významně vztahujeme k reformačnímu myšlenkovému okruhu, že se znovu a znovu hlásíme k odkazu Jana Husa, J. A. Komenského a také T. G. Masaryka. Zásadu subsidiarity totiž jako politické téma vneslo na mezinárodní úroveň právě hnutí náboženské reformace. Navíc princip subsidiarity a význam „drobné práce politické“ zdola, na komunitní úrovni vehementně zastával jeden ze zakladatelů našeho politického myšlení K. H. Borovský (citován B. Doležalem v „Karel Havlíček Borovský – Portrét novináře“):

„Demokracie, která nemá spolehlivou základnu v komunální rovině, tam, kde se odehrává život drtivé většiny občanů, stojí na písku a při sebemenším náporu se sesype.“ Či „mnohému snad zdáti se bude podivno, řekneme-li, že vlastně více záleží na dobrém zřízení jednotlivých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu ve vyšších stupních. Neboť se ústavy vyšší v státu zřídka jen stékají s životem jednotlivých občanů, ovšem ale ústavy municipální. Více zajisté záležeti musí občanu jednotlivému, aby se kupř. v jeho obci (městě neb vesnici) s jměním obecním moudře hospodařilo, než na tom, jak se ve státu celém hospodaří.“

I když je princip subsidiarity součástí všech dokumentů Evropské unie a vesměs je jejími orgány úzkostlivě respektován, české veřejné mínění se domnívá, velmi často neoprávněně, že jsou kompetence našeho státu Evropskou unií oklešťovány. Tyto pocity jsou dokonce mnohdy nezodpovědně podněcovány představiteli státu a jejich mluvčími, a to neoprávněnými zdůvodněními, že ta či ona komplikace nebo zbytečná zátěž pro občany přímo vyplývá z našeho členství v EU.

Přitom opak je pravdou: Velmi často jsme svědky toho, že současně se spíláním Unii vykazuje český stát silné centralizační tendence - centralizační nevstřícnost vůči samosprávě svých vlastních obcí. Princip subsidiarity je dnes určitě vážněji a závažněji narušen ve vztahu českého státu k jeho vlastním obcím než ve vztahu Evropské unie k České republice. Přitom jde o spojité nádoby: bez bezpečnostního rámce silné Evropské unie nebude ani silných samosprávních obcí dobrého sousedství a bez kvalitního, uspokojivého každodenního života pracovního i obecního nemůže existovat vzájemná loajalita občanů, a tím ani silné Česko.

„Brusel“ se jistě musí změnit – Evropa stojí na prahu významných reforem, včetně zviditelnění a zvýraznění role evropských regionů. Ale změnit se musí především „Praha“, a to nejen v kultuře politického soupeření českých reprezentací a vně našeho státu, jak se opakovaně zdůrazňuje, ale především v pojetí vnitřní subsidiarity, v omezení centralizace a byrokratizace veřejného života.

Dělba kompetencí, moci a zdrojů, odpovídající míra, poměr kontroly a odpovědnosti, pochopení zájmů celku lidmi i zájmů lidí celým společenstvím jsou základem vzájemné důvěry a podpory člověka, rodiny, obce a státu. Tomu, ani vzájemným vazbám mezi osobními, občanskými a pracovními stránkami života, jejich kultivaci, se však prakticky nevěnuje pozornost politická ani mediální: ať si to každý chápe a kloubí, jak umí. Tady a v deficitu hodnotové výchovy je začátek dezorientovanosti a mnohdy občanské a politické apatie, poklesu loajality mnohých obyvatel, žijících na území České republiky, i úpadku vlastenectví, které se nerodí přirozeně ze společného usilování a sdílení, ale vybuzuje se mnohdy uměle podivnou xenofobií či sportovní plytkostí.

Z hlediska decentralizace, subsidiarity a společenského restartu je kriticky alarmující, že lidé dnes v Česku jsou a cítí se raději, snáze a pohodlněji úředníky státní správy na periferii sytému než hrdými, volenými představiteli samosprávy jako jeho jádra. Raději, zaštítěni státem, plní pokyny, než by vůči státu prosazovali zájmy svých obcí. Tento nezdravý a stagnační stav posilují případy kriminalizace politických rozhodnutí samosprávních orgánů, aniž by skutečně šlo o trestněprávní provinění - to může zcela ochromit tolik potřebnou renesanci obecní samosprávy. I tuto praxi je žádoucí změnit, aniž by měla být tolerována hospodářská či jiná kriminalita - obce dnes potřebují od státu především zdroje a metodickou pomoc nikoliv prokurátorský bič.

Někteří lidé zastávají představu rozvoje a demokratizace společenského života cestou tzv. přímé demokracie, inherence co největšího počtu lidí do tzv. vysoké politiky a jejích rozhodnutí např. formou častých referend. Jenže nemůže přece jít o to, aby se lidé podíleli na rozhodování o státobezpečnostních a jiných citlivých záležitostech, delegovaných subsidiárně do pravomoci státu, pro jejichž posouzení nemohou a ani nesmějí mít potřebné podklady.

Nástrojem skutečné demokratizace společenského života je především to, aby lidé opravdu rozhodovali o tom, co subsidiárně nepatří nezbytně státním úředníkům, co mohou a mají posoudit a ovlivnit v rámci svého občanského a pracovního života, v rámci své občanské a obecní samosprávy.

Kdysi jsme se učili, že zlopověstný bolševik V. I. Lenin v této souvislosti požadoval agitační střediska, aby „každá kuchařka uměla řídit stát“. I v tom se hluboce a nebezpečně mýlil. Opravdu nemůže jít o to, aby se lidé v rychlokursech naučili „pseudovládnout“ a ve skutečnosti být zástěrkou jiným zájmům. Jde o to, aby se podmínky a problémy, v nichž žijí běžní (nikoliv obyčejní – každý žijeme jedinečný, tedy neobyčejný život) nepolitičtí lidé, staly prioritním politickým tématem, na jehož rozvíjení a řešení se subsidiárně podílejí právě ti, jichž se týkají.

V medicíně platí, že za bolest je třeba považovat to, co jako závažnou bolest označuje, vnímá, prožívá pacient, nikoliv to, co se tak rozhodne uznat lékař. Obdobně v politice je třeba považovat za politické téma to, co jako takové vnímají a prožívají občané, i když se to může z „centrální“ úrovně jevit jako podružná, odložitelná malichernost. Říká se tomu validace, zhodnocení názorů občanů. I o tom byla hlasování o Brexitu či volba prezidenta USA.

Subsidiárně můžeme shrnout, že potřebujeme

dobře zabezpečené vnější hranice společné Evropy, respektive spolehlivě bezpečný společný evropský prostor, přičemž bezpečnost nezaručují výhradně ani především hradby, ale zpravodajské služby a bezpečnostní programy právě na místní úrovni;

důvěryhodný právní řád se srozumitelnou vymahatelností práva platný v zásadních prvcích univerzálně a v dílčích prvcích i realizačně podle zásady subsidiarity;

tolerantní prostředí ctící pluralitu našich vyznání politických i náboženských, abychom ve společné Evropě mohli být k všeobecnému prospěchu a rozvoji otevřeně liberály, konzervativci či socialisty právě tak jako křesťany, židy, buddhisty, muslimy či ateisty;

volný pohyb osob, zboží a služeb právě tak jako stimulační, nikoliv ochranářskou podporu regionálních projektů k rozvoji ekonomické prosperity a zaměstnanosti;

silné samosprávní obce a regiony vytvářející sociálně citlivé podmínky a podporu pro kvalitní, důstojný, smysluplný, naplněný život od narození do smrti a disponující subsidiárně účinnými nástroji k řešení místních problémů i k jejich prezentaci jako tématu na centrální úrovni ;

účelně štíhlý státní aparát, přenesené kompetence na úroveň obcí a krajů kryté odpovídajícími finančními prostředky umožňující korektní a dobrou – férovou státní správu.

Rozvoj obcí, samosprávy, subsidiarity, regionálního Česka příslušejícího k jádru společné Evropy a s tím pevně provázané zachování liberální demokracie opřené o komunitní a regionální témata, přímo z nich vyrůstající, to je dlouhodobá strategická záležitost.

To, co se bude rozvíjet 20 a více let však musí začít ihned. Každý promarněný rok, natož volební období se v důsledcích časově zmnohonásobí a především může vést k osudovému prodlení či k propásnutí klíčové historické fáze. Znovu připomínáme slova I. Wallersteina, že jsme zřejmě „v situaci zdlouhavého přechodu k jiné socioekonomické konfiguraci, k jinému „světosystému“, přičemž právě nyní „dosahuje svého maxima faktor svobodné vůle, kdy individuální i kolektivní jednání má větší schopnost ovlivnit budoucí uspořádání světa než v „normálnějších“ časech.“

Proto bychom měli sebevědomě, jasně a setrvale

hlásit se cílevědomě k tzv. emancipačnímu potenciálu liberalismu, ke konzervativně liberálnímu vidění světa, tedy k univerzální platnosti práv a svobod, mravních hodnot a nepozbytelné lidské důstojnosti, k nezbytnosti hodnotového systému a jeho promítnutí v každodenním životě – věřit v pravdu, ve vyšší princip mravní, ve smysluplnost hodnotového usilování a nahlížet na dění a cíle nikoli povrchně měnlivým pohledem, ale, jak požadoval T.G. Masaryk, nadčasově, "z hlediska věčnosti";

prezentovat svou zásadní vůli patřit do jádra společné Evropy (Evropské unie) a do bezpečnostních struktur NATO a s plným nasazením se podílet na jejich činnosti i na jejich zdokonalování;

posilovat svou politicko-společenskou identitu a tím i mezinárodní prestiž nejen zahraničními aktivitami a ekonomickou konkurenceschopností, ale také zvyšováním sociálního kapitálu - životní úrovně, vzdělanosti a morální úrovně lidí a vztahů i zvyšováním významu a sociálního kapitálu obcí, místní a regionální samosprávy;

reformovat státní správu a samosprávu tak, aby těmto principům odpovídala a posilovala, mnohdy vůbec umožňovala jejich komunitní zdroj.

Jde v podstatě o akceptování a aktualizování někdejšího přesvědčení Františka Palackého o nezbytnosti rozvíjet nejen národní, ale také obecní autonomii v bezpečnostním rámci většího geopolitického útvaru - tehdy v mnohonárodnostní habsburské monarchii, po jejím rozpadu v rámci evropského bezpečnostního systému a nyní po vymanění z dusivého ruského impéria v evropském společenství.

Vždyť zvláště pokud se vytváří multipolární světové uspořádání, nemůže Česko existovat jinak než v rámci některého z geopolitických bloků. Nejsme v situaci Spojeného království, které může uvažovat o renesanci jakéhosi multi-lokálního až globálně-regionálního Britského společenství národů.

Po zkušenostech se 40 lety devastujících důsledků koloniálního porobení Ruskem nepřichází pro nás v úvahu přičlenění k ruskému euroasijskému uskupení. Velkou šancí a současně i nezbytností, jedinou reálnou možností, se tak jeví co nejpevnější zakotvení našeho společenství v samém jádru evropského sjednocení.

Českým příběhem a údělem, oním srozumitelným a všeobecně sdíleným "národním narativem" by po obnovení suverenity po listopadu 1989 mělo být v první polovině 21. století sebevědomé rozvíjení pospolitě vzájemného komunitního života v rámci silné Evropské unie - rozvíjení svébytnosti v subsidiárně spravovaném mezinárodním společenství.

Nejde o to „vyrvat státu zodpovědnost“ ani jej oslabit, ale napravit nebezpečnou nerovnováhu, přiznat si, že "stát" dnes není schopen (bez hlubokého začlenění v Evropské unii) zajistit mezinárodní bezpečnost a spolupráci, ani není schopen zajistit kvalitní podporu každodenního života znevýhodněným lidem. Středobodem pospolitosti lidských životů tak dnes znovu není stát, ale obec!

Obce, komunitní úroveň života, jsou schopny vrátit politice hloubku a autentičnost, opravdovost, jsou schopné vrátit osobitost lidským životům i prezentovat prakticky hodnotový systém. Jsou tak účinným nástrojem proti povrchnosti odosobněného a do floskulí zformalizovaného pseudo-veřejného života. Jsou také obranou před vyhasínáním kolektivní paměti, neboť mají svou srozumitelnou, zjevnou a pamětníky žitou historii.

Stejně jako na počátku 90. let je třeba vytvářet podmínky tak, abychom osvětově i realizačními programy cílevědomě „vpouštěli Evropu do obcí a obce do Evropy“, neboť má-li se společná Evropa udržet, a my věříme, že se v našem nejvlastnějším národním zájmu udrží, bude jistě stále více Evropou subsidiárně spravovaných regionů a obcí. Tak by měla být pro všechny srozumitelně nakročena i Česká republika za necelé dva roky při 100. výročí vzniku samostatné Republiky československé. Nezbytné a zcela přiměřené je proto posílení osobního i národního sebevědomí. Bez osobního sebevědomí nebude ani účinné osobní zodpovědnosti a angažovanosti. A v národním měřítku se musíme osvobodit ze zbytečných předsudků o malosti. Česká republika zvláště v evropském měřítku není demograficky, geograficky, historicky, kulturně ani ekonomicky žádný okrajově trpasličí stát. Naše předpoklady byly a jsou dostatečné pro sebevědomé - nikoliv xenofobně úkorné a příkoří předjímající vystupování - v rámci demokratického mezinárodního společenství jako součásti jádra Evropské unie- žádné druhorychlostní, regionální ani jiné periferie. Ostatně, vždyť kde se mohla Česká republika dnes hospodářsky a sociálně nacházet nebýt více než 40 let destruktivní ruské kolonizace.

NACHÁZEJME PRAMEN SOUŽITÍ VEDOUCÍ KE VZÁJEMNÉ POSPOLITOSTI A PODPOŘE DEMOKRACIE

„Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností.“ ... „Nejhlubší argument pro demokracii je víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.“ (Tomáš Garrigue Masaryk, československý president – zakladatel);

K základním otázkám společenského „restartu“ patří vztah lidí k řešení problémů, politickému systému, konceptu demokracie s mechanismy, jimiž se mění či posilují postoje lidí k zásadním tématům. Vážné vášnivé sociální a politické střety a boje o jevy těžkého každodenního života, kdy lidé byli ochotni za svou pravdu i život položit, takové střety vyvanuly. Někdy se dokonce změnily v jakousi plytce pokleslou reality show - v zábavu, při níž lidé mnohdy jen tak z nudy či z povrchních sympatií se snaží svými hlasy toho či onoho povýšit či naopak vyřadit - původně v pěvecké či taneční soutěži, v kolektivním přežívání na pustém ostrově, ale pak obdobně v "politickém životě", „ve volbách“.

Činí tak bez znalostí, bez zodpovědnosti, bez domýšlení souvislostí a důsledků, mnohdy dokonce bez hlubší loajality s těmi, o nichž spolurozhodují. Jejich snahy, existence i životy se těmto plytkým, povrchním, mnohdy „protestním“ voličům často stávají jen součástí virtuální reality či terčem na úrovni graffiti-sprejování budov či provokativního chování. Vnucuje se paralela s úpadkovou fází dějin antického Říma, kdy znudění lidé požadovali „chléb a hry“, stále nové, atraktivnější, velkolepější, dráždivější zábavy, kdy „se zájmem naživo“ sledovali i masová zabíjení gladiátorských her a znameními „palec nahoru, palec dolů“ spolurozhodovali o životě a smrti gladiátorů obdobně jako nyní o nich rozhodují jen v reality show či v protestních volbách. Kromě všech dalších sociologických vysvětlení lze předpokládat i odtrženost volebních a obecně politických témat od života voličů. Svět politiky a svět občanů-voličů se uzavřely do oddělených bublin.

Příznačné je, že i když lidé hlasují „ostře proti“, nedožadují se konkrétních změn a nikde neprobíhají protesty „nositelů problémů“. Zdá se, že lidé hlasují „proti“, protože nemají „pro co“. I proto tak snadno uspívají demagogové a populisté i s naivními sliby, výmysly a strašáky. Neslibují lidem splnění jejich tužeb, vyřešení jejich problémů, protože žádné, o něž by vážně usilovali, de facto nemají. Oni voličům témata politické soutěže vkládají stejně jako scénáristé televizních hlasovacích show – z virtuálního světa, s nímž voliči nemají vlastní zkušenosti.

Fragmentace společnosti, jak uvedeno výše, oslabuje společenskou diskusi, která může probíhat uvnitř sociálních bublin, nikoli však mezi nimi. Celý koncept demokracie však spočívá kromě víry v člověka právě na diskusi.

Ústředním řešením neblahého vývoje, který může vrátit společnost před „francouzskou revoluci“ (zbavit lidi ochrany práv člověka a svobod stejně jako úcty k životu), je obnova komunity: znovu propojení „životů v bublinách“, překonání osamělosti uvnitř společenství. Vzájemná komunikace ovšem nesmí být obnovena povrchností, podbízivou plytkostí zástupných témat. Spoluzodpovědnost za poměry - za reálné životní podmínky, přiznání významu podmínkám a problémům, v nichž a kterými lidé žijí, tedy záležitostem komunitním a každodenním, to jsou faktory dobré správy věcí veřejných i pospolitosti.

Nezbytné je též zachování hodnotového systému s pevnými etickými normami a zvyšování úrovně vzdělanosti. Klíčovou roli v žádoucí reflexi jevů a hodnot hrají rodina, výchovné instituce, různě zaměřená média a žitá zkušenost z vlastní obce - slušnost, víra v hodnotový systém, správná míra sebevědomí není produktem vlády ani parlamentu. Demokracie ani slušnost se nedají odhlasovat – jejich míra je přímo úměrná stavu základních hodnot ve společnosti. Skutečnými školami demokracie jsou rodiny, školy a obce.

Kromě výsledků voleb a v interakci s nimi se uplatňují ve směřování společnosti, ve vývoji jejích norem a pravidel, i průběžné změny obecného povědomí, toho, co označoval M. Foucault jako „diskurz“ či M. Heidegger jako „Geschick“. Jde o změny toho, co společnost jaksi nepsaně zato konsenzuálně považuje za platné, přípustné, povinné, slušné, legitimní, prioritní a co naopak.

Význam obecného povědomí a manipulací s ním se nebezpečně podceňuje. Změna diskurzu a obecně sdílených hodnot může přinést neujasněný despekt k celým myšlenkovým, etickým, náboženským, politickým konceptům - i k liberální demokracii, k evropskému společenství, k významu svobody a základních lidských práv, ke spiritualitě, dokonce i k humanistickému principu nepozbytelné hodnoty a důstojnosti lidského života. Tato zásadní existenciální témata je nutno vrátit na vědomou scénu, a to především generacím, které nezažily jejich nesamozřejmost a mohou podceňovat jejich pozbytelnost.

Subsidiární strukturalizace veřejných politik a rezortních témat

Subsidiarita se netýká jen vzájemného vztahu územních celků - státu, krajů, obcí jako takových. Týká se i diferenciace rezortních agend a velkých společenských témat. Většina z nich má několik úrovní - místní, regionální, státní, mezinárodní. Většinou je však takto diferencovaně nejsme schopni a někdy ani ochotni vnímat.

Obecné povědomí očekává, že všechno důležité "promyšleně zařídí stát (myšleni obvykle ministři, někdy dokonce nadlidsky všemocný prezident jako deus ex machina), jak je to kde potřebné", a to dokonce bez ohledu na kompetence a nástroje, které by k tomu měly být použity. "To místní" je obvykle vnímáno jen jako jakýsi doplněk, přilepšení či periferní záležitost. S obdobným despektem jsou vnímány aktivity a význam neziskových organizací včetně těch, které prokazatelně a dlouhodobě zajišťují právě to podstatné, co státem zůstalo zcela nevyřešené či pořešené na nedůstojně nízké úrovni (např. podpora lidí se závažným zdravotním postižením).

I pro tento despekt k subsidiárně nižším úrovním veřejné správy a samosprávy dnes Česku mnohdy chybí koncepce rozvoje na místní úrovni prakticky ve všech rezortech - lidé tak přicházejí o podporu i zkvalitnění životních podmínek a společnost o významný rozvojový potenciál. To se týká právě tak veřejného zdravotnictví jako sociální péče, respektive moderně pojaté péče zdravotně-sociální, jako nižšího školství či bezpečnostní ochrany tzv. měkkých cílů, podpory drobných místních podnikatelských projektů či rozvoje místní infrastruktury a dopravních sítí.

V dopravě potřebujeme páteřní síť dálnic a železničních koridorů, ale stejně tak udržovaně a průjezdně bezpečné silnice nižších tříd a dopravní sítě zajišťující přiměřenou regionální propojenost a reálnou dostupnost místních služeb a sociálních aktivit. Stát se však soustředí převážně na velké dálniční a koridorové investice, nikoliv na propojení vesniček se spádovým centrem služeb.

Ve vzdělávání a výchově potřebujeme excelentní vysokoškolská centra i síť základních a předškolních zařízení. Stát však rozvíjí centra.

V bezpečnosti stát zajišťuje ochranu strategických cílů, ale není toho schopen k ochraně tzv. měkkých cílů, třeba škol, na místní úrovni. Tam záleží i v případě jakkoliv motivovaných velkých „teroristických útoků“ na místní připravenosti, na prevenci – obvykle podle státních metodických doporučení, ale místními silami a v místních modifikacích plynoucích z místních znalostí a zvláštností.

Místní lidé znají místní poměry. A také zůstávají, přes veškerý vzrůst sociální mobility, místními sousedy v časech, kdy potřebují sociální a třeba i ošetřovatelskou pomoc. Lidé, kterým při ztrátě soběstačnosti hrozí mnohdy zničující anonymita v neosobním ústavním prostředí, zůstávají ve svých obcích „naší paní z pošty“, „paní prodavačkou z pekárny“, „sousedem“. Lidé potřebují komunitní podporu i místní malé domy s pečovatelskou službou, či bezbariérové byty, aby mohli stárnout i umírat v místě, kde žili, s podporovaným pocitem „stále jsem to já“. Ani to nepůjde bez rozvoje komunit dobrého sousedství, samosprávy a obecních kompetencí.

Stát se v mnoha oblastech dosud soustředil především a někdy výhradně na budování celostátních priorit, center „excelentnosti“, realizování mega investičních projektů. Možná to tak muselo být - možná, že většina těchto projektů byla nezbytná (jen realizace měla být asi často účelnější). I tyto projekty mají pozitivní dopad na život v komunitách - měly by však být vyváženě provázány s projekty a investicemi místního významu, které jsou mnohdy pro lidi nejen viditelnější a srozumitelnější, ale také významnější.

Tak jako tak by nyní měla nastat fáze komunitního a regionálního rozvoje - i o tom je, byť v jiném společenském kontextu, poučení z "protestního" hlasování o Brexitu či volbě prezidenta USA. Lidé přijmou celostátní i globální vize, projekty, investice v kontextu řešení místních problémů, nikoliv na jejich úkor.

Subsidiarita má i svůj eticko-filosofický aspekt. Týká se jí napětí mezí tím, jací jsme a jací bychom měli být – jako jednotlivci i jako společenství. Globální projekty včetně euro- unijních často až do problematické úrovně "sociálního inženýrství" rýsují skutečnost, jaká by měla být. Mohou přitom propadat iluzím, činit přání otcem myšlenky, nahlížet svět ze slonovinových věží výlučnosti, dopouštět se přemrštěnosti i elitářské nadřazenosti, despektu k těm, kteří nesplňují předpokládaná kritéria, nechápou je či s nimi nesouhlasí.

Obce naopak představují realitu, jaká je, názory, zkušenosti, představy nás lidí takových, jací jsme. Unie tak může a má ukazovat rámcově cestu, vytvářet k ní předpoklady, ale musí také vytvářet dostatečně chráněný prostor pro to, aby obce, obecní život mohly být, měly právo být takové, jaké jsou.

Důraz na materiálně technický či hodnotový rozvoj?

Zdá se také, že jsme došli na konec mimořádné účinnosti opatření založených převážně či dokonce výhradně na tzv. budování materiálně technické základny, jak se říkalo za "reálného socialismu". Žádný rezort, žádný projekt sice nemůže fungovat bez materiálně technických předpokladů, právě tak jako mimo rámec ekonomických pravidel - je však nezbytné si jasně uvědomovat, že jde právě jen o předpoklady a nástroje.

K problémům Česka patří, že se rezortní pozornost dlouhodobě soustředila na to, jak provozy (technické, vzdělávací, zdravotnické) modernizovat, financovat, udržovat v černých číslech, ale nevedla se cílevědomá odborně politická diskuse o tom, čemu mají vlastně sloužit, kam mají směřovat, jak mají reagovat na měnící se podmínky, jaké hodnoty mají ctít zdravotnické či sociální služby, školy či dopravní sítě. Mnohdy jsme bohužel ztratili ze zřetele, že cíl usilování musí být nadřazen stereotypům fungování. Sebenákladnější materiálně technická základna může fungovat neúčelně, někdy dokonce škodlivě. Náš systém je dnes přeregulovaný, ale jeho ucelená provázanost je rozbita rezortním vymezováním, technokratickým standardizováním i expertně akademickým cizelováním bez ohledu na potřeby každodenního reálného života.

Sebemodernější a sebeluxusnější dům nezajistí příjemný a šťastný život, stejně jako sebelépe vybavená nemocnice nemusí být místem nejbezpečnější a nejpříjemnější zdravotní péče. Naopak mnohá relativně prostá zařízení dosahují podstatně vyšší kvality a úrovně toho, pro co mají vybavení, než jejich bohatší konkurenti.

Luxus, vysoká cena ani absolutní špičkovost nástrojů nezajišťují nejlepší výsledky, tím méně spokojenost. Jde o seberealizaci, sebeúctu, program, směřování, o vztahy, lidské kvality a hodnoty jakými jsou zodpovědnost, svědomí, vůle ke smyslu. Budovatelská, právě tak jako zištná hyper ekonomizace a pragmatická hyper racionalita mnohdy "zabíjejí duši" - člověka i národa i státu. Český stát v posledních desetiletích nejen připustil ono populární tunelování mnoha zdrojů, ale také méně reflektované "stavění slonovinových věží" mezinárodně soutěživé excelentnosti posléze chátrajících a nepřinášejících očekávaný efekt - mnohdy pro odtrženost od každodenní praxe všedního života. Pozoruhodné je, že v akademické oblasti vedl důraz na ekonomizaci, budování materiálně technické základny a zvyšování vědecké prestiže impaktovými publikacemi mnohdy k poklesu pedagogické úrovně a kvality vysokoškolského vzdělání. Protipólem excelentnosti favorizovaných center a aglomerací, státně vrcholných úrovní rezortních agend se staly stagnující vnitřní periferie, pásy "státně nezajímavých" a nikoho zvláště nezajímajících obcí a regionů zvláště na krajských pomezích. Protipólem světových parametrů materiálně technického vybavení špičkových nemocnic se staly stagnace primární péče komunitní, nedostatek praktických lékařů, mnohdy nízká kvalita či praktická nedostupnost potřebné zdravotní péče na zdravotně sociálním pomezí, odklon výuky na lékařských fakultách od klinických a etických zkušeností a dovedností k exkluzivním metodám soustředěným v centrech excelentnosti odděleně od každodenní praxe. Přitom mnohé "špičkové" technologie a metody se mohou nejen ve zdravotnictví projevovat nelidsky.

Pokrok, růst, vědecké objevy uvolněné z etického kontextu mají i svou temnou stránku; vytvořily kromě všeho pozitivního také rizika a problémy - ekologické, etické, existenciální. Možná je dnes prožíváme a vnímáme citlivěji a ostřeji v tzv. nových zemích Evropské unie než v těch tradičních. Předpokládá se totiž, že jedním z faktorů přecenění ekonomických a vědeckotechnických parametrů a jejich vymknutí z kontextu života je postmoderní relativismus. Ten problematizuje odlišování dobra a zla či existenci pravdy a nastoluje tak jakousi negativní etiku s odlivem humanismu. A tento postmoderní relativismus dosáhl nejhlubší úrovně v postkomunistických zemích zdecimovaných totalitou. Je-li tomu tak, máme příležitost i zodpovědnost srozumitelně své zkušenosti, obavy i úvahy o dalším směřování prezentovat nejen sami sobě, ale evropskému společenství. Musíme tak učinit nikoliv trapně nesrozumitelným pošklebováním, kterým chceme jiným „osladit" společnou civilizační krizi, ani nesmyslným vzýváním bolševické totality, nýbrž sdíleným hledáním cest. Jde-li o ohrožení humanistické tradice a samé povahy naší civilizace, o ohrožení hodnoty, důstojnosti a smyslu lidské existence, musíme se zřejmě v polemice s deformovaným hyper-racionalismem a hyper-ekonomismem vrátit až ke konci 15. století, k myšlenkovému světu renesance, v němž vzniknul i manifest evropského humanismu příznačně nazvaný „O lidské důstojnosti". Měli bychom tak učinit již proto, že jsme se zjevně ocitli na rozcestí zdůrazněném v onom pojednání: máme dostatek poznání, zkušeností, svědomí i svobodné vůle, abychom se rozhodli pro cestu „k lidským výšinám", či „ke splynutí se živočišnou říší".

V Praze, 6. ledna 2017